Jsem Nikol.. Nikol Frenčová. Mladá dospívající patnáctiletá dívka se spoustou energie. Mám jen dva sny, které bych chtěla uskutečnit najít si bezvadnou práci a mít kopu dětí. Už mám vymyšlené i jména. Bohužel asi nebudu mít ani jedno, páč mě nikdo nechce. Už si začínám myslet, že jsem tlustá. Bydlím ve vesnici poblíž Olomouce, kde je dohromady deset děvčat a chlapců. Já jsem jedenáctá. No ano.. je nás lichý počet. To je, ale utrpení, co? Zrovna máme prázky a každý někam jede, jen já jsem doma. Vůbec nevím, co tu budu dva měsíce sama dělat a ani mě nikdo nikam nepozval. Nikde. Absolutně nemám ponětí co budu dělat. Najednou uslyším jak vedle zaparkuje auto. Podívám se z okna a uvidím překrásného kluka. Jestli někdo věří na lásku na první pohled, tak jsem to já. Asi jsem se prvně zamilovala. Ještě tak vědět co tu ten ogara hledá. Ale ne! On asi chodí s Veronikou. (Mojí sousedkou.) Nepamatuji si, že by měla v rodině nějaké kluky.. on je tu poprvé. Ách jo. Já ho tak miluju. Zasním se.. v tom se proberu a on se podívá ke mě do okna. Co to mělo být? Taky nechápu co tu Verča dělá.. vždyť má jet s přítelem do Chorvatska (Ach bože! Už mi to došlo.;)). V tu ránu někdo dole zazvoní na zvonek. "Jdu otevřít!" Zařvu na rodiče. Otevřu a ztuhnu. Je tam ten neznámý kluk. "Ahoj! Nemáte cukr? Nám došel." "..." "Haló! Ty si němá?" Vzpamatuju se "Jo.. ehm... máme cukr!" Dořeknu a utíkám pro cukr. Po chvilce mu ho podám. "Ty si Nikol, že?" "Ano. Vadí ti něco?" "Ne, nic." V tu chvíli ke dveřím dojde moje mamka "Ten cukr nestačil?" "Ale jistě, že stačil. Nashledanou!" Zpanikaří neznámý a mrkne na mě jakoby mi chtěl něco říct, pak se na mě obrátí mamka "No co je? To si ještě neviděla kluka?" Já to neřeším a utíkám zpátky do pokoje. Za pět minutek uslyším zahvýzdnutí. Proto se vykloním z okna. Je tam neznámý. "V sedm u studny, jo?" "Jasné." Souhlasím a už se nemůžu dočkat sedmé hoďky. V tu ránu se podívám na hodinky "Pane jo! To už je půl sedmé?" Zpanikařím a začnu si hledat nějaký pěkný ohoz. Tričko a třičtvrťáky, snad stačí.. no ne? Vyletím z baráku ke studně. Neznámý už tam čeká. "Ahoj!" Pozdraví mě "Čau! Jak se vůbec jmenuješ?" "Tomáš." "Nechci ať to vypadá jak výslech, ale co tu vlastně děláš?" "Kámoška mi řekla, že je tu osamnělé děvče." "Verča je tvoje kámoška? Ne tvoje holka?" "Ne. To bylo jen krytí." "A co ta dovolená?" "Ta bude. Jen ty, já, Verča a nebezpečné vlny v jižní Californii! Těšíš se?" Chvilku jsem zaražená, ale pak mi to přijde jako dobrý nápad. "Jižní Californie? To zní dobře!" Nakonec souhlasím a myslím, že mi to rodiče dovolí. Budou rádi, že ode mě bude na chvíli pokoj.:D
Líbil se příběh?;))
